Den 3.

Aniž by to kdo z nás tušil, čekala nás dnes nejtěžší etapa z celého pobytu. Domluvili jsme se na výlet do Kobylí, které se názvem podobá rodišti naší Dáši. Ríša s Pravčou naplánovali kudy kam a vyrazili jsme. Po asi čtyřech kilometrech jsme se dostali na rozcestí a usoudili jsme dle předtuchy kam máme jet. Co nás čekalo jsme netušili. I když se říká, že každá cesta někam vede, tak jsme poznali, že to tak být nemusí. Po dojetí prvních jezdců k bráně, od které nebylo cesty dál uprostřed kukuřičného pole a Ríšovo malém záchvatu(ještě, že si vzal prášek Q10 pro pro dobrou náladu) jsme se museli vrátit stejnou cestou zpět. Sice nám bylo divné, že nám sice Mirek říkal, že pojedeme po asfaltce, a my jsme jeli v terénu pro horská kola. Nevadí, řekli jsme si a vyjeli zpět. Výsledek byl, že když jsme vyjížděli z Prušánek , tak už jsme měli najeto 10 kilometrů. Cesta byla zprvu klidná, ale pak se začala zvedat do nekonečných kopců. Po přijetí do Vrbice trochu zkolabovala Růža a se slovy, že na to sere, praštila s kolem a sedla si do trávy. Po domluvě jsme museli vyšlápnout ještě jeden pěkný kopec ke kostelu, kde jsme se občerstvili a po krátké pauze se vydali do Kobylí. Dáša si udělala pár fotek a pokračovali jsme do Bořetic, kde jsme si v restauraci Modré hory dali skvělí oběd. Číšník byl velmi ohleduplný a postaral se o nás jako o vlastní. Vše vyšperkoval nabídkou na skvělý citronový dort, které si některé naše děvčata dala. Dort byl výborný, ale patřila k němu i výborná cena, která nejdříve mě a pak i další trochu zarazila. Malý trojúhelníček stál bratru 93 korun. Jinak, ale tuto restauraci musím jen vychválit. Po obědě jsme to okruhem přes Velké Pavlovice vzali domů. Ženy zůstali u Mádla ve Velkých Bílovicích a chlapi dojeli až k Broňovi do hospody. Cesta měla přes 60 kilometrů a byl to opravdu nářez.